Kateřina Málková

Proč ve stavu vyhoření nedokážete najít svůj správný směr a jak překonat tunelové vidění

28. ledna 2026
Vyhoření z práce. Setkala jsem se s ním poprvé před sedmnácti lety.

S manželem jsme měli firmu. Milovala jsem tu práci. Ale po sedmi letech přišel zlom.
Seděla jsem ve své kanceláři, dívala se na dvorek, kde se nakládalo strojírenské zařízení, čekal nás složitý soudní spor, na stole hromada papírů – mzdy, objednávky, připravované letáky. Zase se musel řešit výkon pobočky: proč mají spoustu poptávek, ale nedokážou je zpracovat v objednávky. Potřebovala jsem doladit firemní web s reklamní agenturou. A syn, který chodil do předškolky, byl neustále nemocný.

Práce, kterou jsem dřív zvládala levou zadní, se najednou stala obrovským balvanem. S tím jsem usínala, s tím jsem vstávala. „A to je všechno?" Nedokázala jsem si představit, že totéž budu dělat dalších sedm let.

Tehdy se o vyhoření nebo koučinku skoro nemluvilo. Koučink byl něco pro korporátní lídry – tak jsem se o něm dozvěděla i já. Absolvovala jsem pár kurzů s představou, že pochopím, jak líp řídit firmu a motivovat lidi. Pak jsem se rozhodla odejít a „začít pomáhat lidem". Myslela jsem, že skloubím mateřství s prací a budu finančně nezávislá.

Jenže kromě práce s klienty – kterých bylo jako šafránu – jsem musela dělat propagaci. Ponořila jsem se do dalších kurzů, navázala jsem spolupráci s reklamní agenturou, pronajala kancelář. Úspory mizely, klienti nepřicházeli. Po dvou letech jsem s tím skončila. Vyhořela jsem znovu.

Dnes je situace jiná. O koučinku ví každý, sociální sítě jsou plné nabídek kurzů a návodů na podnikání. Kancelář již není třeba, většina konzultací probíhá online. Jenže 94 % absolventů se v branži neuživí. Mnozí ve snaze naučit se „marketing" vyhoří stejně jako já – a odchází s pocitem selhání a ještě větším zmatkem ve své profesní identitě.
Když rovnice nedává smysl

Helena za mnou přišla po letech v korporátu. Narážela na omezení, práce jí přestala dávat smysl, chtěla víc času s dětmi. Koučink dával smysl – smysluplná práce, kontrola nad časem, finanční nezávislost. Místo práce s klienty ale investovala poslední síly a úspory do marketingových kurzů. Peníze mizely, klienti nepřicházeli. Vyhořela podruhé – z marné snahy „se naučit prodávat". Došlo to tak daleko, že když jí někdo napsal se zájmem o spolupráci, ten e-mail prostě neotevřela. Dívala jsem se na ní jako do zrcadla, viděla jsem v ní sebe před 17 lety.

Představte si, že běžíte z posledních sil, ale cíl se nepřibližuje. Zrychlíte – a nic. Běžíte ještě rychleji, ale pořád stojíte na místě.

Důvodem vyhoření totiž není jen množství práce a úkolů. Skutečným důvodem je stav, kdy se vám to, co vkládáte, nevrací zpět. Když je rovnováha mezi výdejem a příjmem narušená. Dáváte maximum, ale nedostáváte nic. Ani peníze, ani pocit smyslu, ani radost.
Ta rovnice prostě nevychází. Investujete 100 %, ale zpátky dostáváte nulu.
A když se výsledek nedostaví ani napodruhé, ani napotřetí, mozek dojde k logickému, ale bolestivému závěru: „Nezvládám to.“

V tu chvíli už neztrácíte jen čas nebo peníze. Ztrácíte víru ve své schopnosti a v hodnotu vlastních zkušeností. Přestáváte věřit tomu, že to, co umíte, má pro někoho cenu. A to je ta nejbolestivější ztráta.

Roztočí se nebezpečná spirála:
  • Ztrácíte sebevědomí: „Už se mi nic nedaří, v ničem nejsem dobrý/á.“
  • Ztrácíte motivaci: „Proč se vůbec snažit, když je výsledek pokaždé stejný?“
  • Prohlubuje se vyčerpání: I ty nejjednodušší úkoly najednou vyžadují obrovské úsilí.
A právě tady začíná to nejkritičtější stadium.

Pasti „anestezie“: když mozek hledá únik na špatném místě

Když se frustrace stane nesnesitelnou, naše psychika začne hledat způsob, jak ji otupit. Neřeší podstatu problému, jen se snaží „přestat cítit“. V psychologii se tomu říká maladaptivní strategie zvládání (z anglického to cope – vyrovnat se). Člověk se v takovém stavu nesnaží změnit situaci, jen se pokouší dočasně utlumit bolest.

Jak to vypadá v praxi?

  • Závislost na vzdělávání. Absolvujete jeden kurz za druhým. Dává vám to sice pocit rozvoje, růstu a nějakých výsledků – pocit, že „něco děláte“. Ale reálná situace se nemění. Učení se stává způsobem, jak se vyhnout skutečnému řešení.
  • Hledání „guruů“ a komunit. Čerpáte energii od charismatických lídrů nebo z atmosféry typu „jsme v tom spolu, to dokážeme“. Jakmile ale toto pole opustíte, prázdnota se okamžitě vrací a energie klesá.
  • Počítačové hry. Přinášejí rychlý, předvídatelný a měřitelný výsledek. Projdete úrovní a dostanete odměnu. V reálném životě taková jasnost neexistuje, a tak hra dává aspoň iluzi kontroly a úspěchu.
  • Sport. Ano, i sport může fungovat jako "anestezie". Zejména když se vrhnete do tréninku jen proto, abyste nemuseli přemýšlet. Fyzické vyčerpání má přehlušit to emocionální.
  • Jídlo a alkohol. Nejviditelnější a nejnebezpečnější způsoby, jak otupit úzkost a vnitřní prázdnotu.
Všechny tyto strategie mají jedno společné: přinášejí jen dočasnou úlevu, ale skutečný problém neřeší. Navíc vás připravují o drahocennou energii, která vám už tak chybí.

Proč v tomto stavu nedokážete zjistit, co vlastně chcete

Představte si, že jste v bodě absolutního vyčerpání. Vaše sebevědomí je na nule a jediné, co vás drží nad vodou, je ona zmíněná „anestezie“.

A v tu chvíli vám někdo řekne: „Tak se v klidu zamysli, co bys vlastně chtěl/a dělat. Možná jen nejsi ve správném oboru?“

Nebo si tu otázku kladete sami. Sedíte nad prázdným listem papíru a snažíte se přijít na to: „Co mě baví? V čem je moje poslání? Kam chci směřovat?“
A výsledek? Vůbec nic.

Jen prázdno, nebo chaos protichůdných myšlenek. Pocit, že žádná z možností není ta správná. A není to proto, že byste tu odpověď neznali. Jde o to, že ve stavu chronického stresu a vyhoření k té odpovědi prostě nemáte přístup.
Co se v tu chvíli děje s vaší psychikou

1. Zkreslené vnímání reality

Psycholog Richard Lazarus popsal tzv. transakční model stresu. Podle něj stres není samotná událost, ale výsledek toho, jak ji vyhodnotíme. Mozek si v podstatě klade dvě otázky:
  • „Jak moc je to pro mě nebezpečné?“
  • „Mám dost sil a zdrojů, abych to zvládl/a?“
Při vyhoření je toto hodnocení fatálně zkreslené. Na první otázku mozek odpovídá: „Je to katastrofa.“ Na druhou: „Nemám na to sílu.“ V takovém stavu vnímáte každé rozhodnutí jen přes prizma ohrožení a nedostatku. Nepřemýšlíte o tom, „co chcete“, ale jen o tom, „kam utéct“ nebo „co udělat, aby to aspoň na chvíli přestalo bolet“.

2. Odpojení od vnitřních signálů

V chronickém stresu jede váš nervový systém v režimu „bojuj, nebo uteč“. Mozek v tu chvíli není nastavený na kreativitu, reflexi nebo hledání smyslu. Je nastavený na holé přežití. Abyste zjistili, co opravdu chcete, potřebujete vnímat jemné vnitřní signály – co vás inspiruje, co s vámi rezonuje, co vám dodává energii. Tyto signály jsou ale v tuto chvíli přehlušeny hlukem úzkosti, únavy a vnitřním kritikem, který opakuje: „Nezvládám to.“

3. Podvědomá záměna otázek

Místo skutečného „Co chci dělat?“ začnete podvědomě odpovídat na úplně jiné otázky:
  • Co ode mě teď ostatní čekají?
  • Co mi nejrychleji přinese peníze?
  • Co dokáže, že nejsem neschopný/á?
  • Co je teď nejbezpečnější krok?
To je přirozená reakce psychiky pod tlakem. Ale není to odpověď na otázku o vašem směřování.

4. Falešné závěry

Moje klientka si v určitém bodě řekla: „Možná freelancing prostě není pro mě. Měla bych se vrátit do zaměstnání nebo hledat něco úplně jiného.“ Problém však nebyl ve způsobu práce.

Problém byl v tom, že:
  • Snažila se ovládnout cizí obor (marketing) místo toho, aby pracovala ve své odbornosti, která mimochodem nebyla "koučink".
  • Kvůli nedostatku klientů brala každou zakázku, čímž se vyčerpávala prací pro lidi, kteří nerespektovali její čas ani hodnotu.
  • Pracovala „podle návodů“, které pro ni byly nepřirozené, místo aby využila své vlastní silné stránky.
Ve stavu vyhoření to však nemohla vidět. Její mozek udělal radikální, zjednodušený závěr: „Investuji maximum úsilí a nefunguje to. Znamená to, že na to nemám.“ To je typické myšlení v extrémech, ke kterému vyčerpaný mozek sklouzává.

Jak z toho ven?

Možná čekáte, že vám teď nabídnu, abyste hledali své skutečné poslání nebo změnili obor. Ale moje odpověď zní: Ne. Pokud jste ve stavu vyhoření a chronického stresu, nejdříve musíte obnovit své vnitřní síly. Teď není čas pálit mosty, měnit profesi nebo odcházet do neznáma. Nejdříve si musíte vrátit schopnost jasně myslet, cítit a svobodně si vybírat.

Cesta ven vede přes obnovu rovnováhy mezi nároky, které na sebe kladete, a zdroji, které máte k dispozici. Potřebujete si znovu vybudovat pocit vlastní kompetence a obnovit vnitřní motivaci – ne však skrze zmíněnou „anestezii“ (jako jsou hry, komunity, meditace nebo hromadění dalších kurzů), ale skrze skutečné, byť drobné úspěchy i smysly (nejen) ve vaší práci.

Znamená to ujasnit si, kde energii čerpáte a kde vám uniká. Co děláte jen z povinnosti, protože se to tak „má“, a co proto, že je to pro vás skutečně smysluplné. Co od vás očekávají ostatní a kde jsou vaše skutečné priority.

Teprve s obnoveným nadhledem a vnitřním klidem si můžete položit tu zásadní otázku: „Jak dosáhnout toho, co chci?“
Máte dotaz? Napište mi
Close
Máte dotaz? Napište mi
Ujišťuji Vás, že odeslání dotazů ke kurzu neznamená udělení souhlasu se zasíláním reklamních sdělení!
INDIVIDUÁLNÍ KONZULTACE

Pokud se právě nacházíte v situaci, kdy i přes veškerou snahu nevidíte cestu ven a z vaší práce se vytratil dřívější drajv, pojďme si promluvit.

V individuálním formátu pracuji s lidmi, kteří se ocitli v bodě profesní nejistoty nebo vyčerpání. Naším společným cílem není „hledání nového poslání“, ale obnova vašeho nadhledu a schopnosti činit rozhodnutí s původní jistotou a lehkostí. Pomohu vám oddělit skutečné příčiny vaší situace od falešných závěrů, které v únavě děláme všichni.

Společně určíme váš další směr tak, aby vaše profesní cesta opět odrážela vaše ambice a dávala vám smysl na dlouhé roky dopředu.

REZERVOVAT SI TERMÍN KONZULTACE MŮŽETE NA TÉTO STRÁNCE →
Ing. Kateřina Málková
Kariéra a podnikání: smysl místo vyhoření. Strategická facilitace a koučink.
Vyhoření, ztráta smyslu a kariérní slepé uličky. Těmto tématům se věnuji 17 let – a to nejen teoreticky. Sama jsem si totálním vyhořením prošla dvakrát a dvakrát jsem z něj našla cestu ven.

Nebylo to o únavě, o „kariérním stropu“ ani o potřebě změnit obor. Bylo to vyhoření jako stabilní scénář, který byl napevno zabudovaný v mém způsobu rozhodování a v tom, jak jsem přistupovala k odpovědnosti a k práci. Nevyhoří ti „slabí“. Vyhoří ti, kteří dříve hořeli: zodpovědní, ambiciózní a podnikaví. Z tohoto stavu nepomůže dovolená, běžný koučink ani náhlý útěk k jiné činnosti.

Ve své praxi propojuji systémové myšlení podnikatele s psychologií práce a tématem profesní identity. Nepomáhám s životopisy ani s hledáním práce. Pracuji s lidmi, kteří uvízli hlouběji: s profesionály, kteří potřebují znovu „poskládat“ sebe i svůj byznys tak, aby práce byla opět zdrojem energie a smyslu, ne jen vyčerpávající povinností.